Režisér Jan Mocek o performance Zářící město

Experimentální zvuková performance Zářící město se žánrově pohybuje na pomezí divadla a soundartu. Vypraví příběhy tří postav z prostředí panelových sídlišť, a právě život v panelovém domě je zásadním tématem této site-responsive performance. Zářící město vychází z metod dokumentárního divadla a kombinuje rozhovory s obyvateli panelových sídlišt, orální historii sídliště, autentické audio záznamy dějinných událostí s fragmenty textů Le Corbusiera a Heinera Müllera.

Tři herci, tři zvukové stopy

Performance se odehrává v prostoru panelového domu, před kterým stojí diváci a sledují herecké akce v oknech a v jeho okolí. Diváci jsou vybaveni bezdrátovými tříkanálovými sluchátky, pomocí kterých mohou přepínat mezi třemi simultáními ději – střihem tak tvoří zcela nové významy, fragmentarnizují strukturu  představení a tvoří si vlastní interpretace. Představení tak není možné vnímat jako jeden celek, ale jako souhrn fragmentů, které vytvořil svojí participací divák. Technologické řešení performance tak přináší do divadla nový typ interaktivity.

Auditivní dramaturgie performance je založená na postupném prolínaní zprvu oddělených zvukových „soundtracků“; jde o strategii, která se realizuje skrze typické panelákové průslechy a přináší do inscenace sousedské téma sdílené intimity.

 Tři příběhy, tři desetiletí

Performance vznikla v lokalitě pražského sídliště Černý Most. Příběhy postav odkazují k místním reáliím a usilují o zachycení proměny sídliště, potažmo české společnosti během posledních dekád. Časové rámování jednotlivých dějů odkazuje k proměnám sociální sklaby obyvatel sídlišť, které souvisí s jejich postupnou výstavbou a porevoluční proměnou vlastnických vztahů bytových jednotek. Postava homosexuála (hraje: Jakub Folvarčný) je určena zhruba počátkem „Husákových“ 80. Let, tedy období, které charakterizuje dokončování masové výstavby panelových sídlišt a také postupný úpadek předlistopadové ideologie v socialistickém Československu. Sleduje také osudy homosexuálů za normalizace a jejich život na okraji společnosti. Nástup „nových náboženství“, a to jak v doslovném religiozním smyslu slova, tak v přeneseném ekonomicko / sociálním významu, je konceptuálním rámcem pro postavu jehovistky (hraje: Iveta Jiříčková), která je spojená s počátkem „transformačních“ 90. Let. Jehovisté jsou na sídlišti Černý Most silnou komunitou, s vlastním domem a modlitebnou a postava jehovistky vychází z rozhovorů s nimi. Problémy současnosti, příchod migrantů, jako jsou důsledky gentrifikace velkých měst, a stále častější pronajímání bytů cizincům, reprezentuje třetí postava ruské emigrantky (hraje: Irina Andreeva).

Jelikož se jedná o prostorově specifickou performance, její uvedení mimo původní lokalitu předpokládá několikadenní „terénní výzkum“ přímo na místě a historickou - dokumentační přípravu.  Performance je adaptovatelná na země středo a východo - evropského prostoru, který spojuje zejména sdílená historie tzv. východního bloku, ale i řada dalších témat.

/Jan Mocek, režisér/